Z deníku otce II - pánská jízda

pátek 22. leden 2010 22:07

Snad každý muž, nezávisle na věku, vyznání, barvě pleti a kecech o rovnoprávnosti, kdesi v hloubi duše ví, že to s dětmi prostě umí líp. Že spousta věcí se dá dělat jinak, jednodušeji, elegantněji a spoustu věcí ženy považují za problém jen z nedostatku představivosti. A snad každý muž to občas musí dokázat. Možná je to znásobeno romantickou touhou objevitelskou. Co na tom, že objevujeme často již objevené, ne nepodobni strýčku Františkovi, jenž po mnoha strastech, však s velkou radostí,  objevil, že lít vodu do kyseliny je blbost.

Dnes jsem byl s Davídkem, přes manželčino upozornění,  že je to pitomost, na obědě v Čínské restauraci. Sami dva. Prostě jsem měl chuť na čínu, no. Třeba v tom hrály jistou roli i výše uvedené skutečnosti. A třeba i známý fakt, že péče o dítě je něco, co by každý muž zvládl levou rukou, zatímco druhou (taky levou) by zachraňoval svět a řešil diferenciální rovnice. Jediný důvod, proč to nedělá, je přirozená skromnost a snaha nezahanbit slabší pohlaví.

Byla to pitomost. Ano, každý muž si svou cestu musí prošlapat sám, přesto však je jistá naděje, že se poučí spíše z neúspěchu jiného muže než z rad ženy Proto jsem si dovolil sepsat pár doporučení pro ty, kteří zkusí něco podobného.

 

Nepodceňujme ženy. Pokud bytost srovnatelné inteligence, trávící s dítětem několikanásobně více času, tvrdí, že je něco pitomost, neberme její slova na lehkou váhu. Samozřejmě je velká naděje, že daná akce vyjde, vyžaduje však plné zapojení dalších mužských předností - neúprosné logiky a strategického myšlení. Nezanedbejme přípravu a věnujme jí stejnou péči, jakou věnoval Napoleon přípravě bitvy u Slavkova.

Prvním faktem, který jsem zanedbal je, že Davídek mě bere jako bezmeznou autoritu a pokud si s něčím hraji já, bere to samozřejmě jako nejzábavnější předmět ve vesmíru a logicky jej chce taky. Pokud je mu odepřen, zákonitě to zvýší jeho atraktivitu.

Naivně jsem se domníval, že čínská restaurace bude natolik zajímavá, že Davídka na dostatečně dlouhou dobu zabaví. Nezabaví. Obrazy, rybičky, Číňani, látkové květiny, lakovaný barevná nábytek, nic z toho nebylo podstatné. Davídek prostě věděl, co chce. A leželo to na mém talíři.

Druhou chybou byl výběr pokrmu. Vhodné jsou suché brambory, knedlíky a jednohubky. Mimořádně nevhodné jsou pokrmy, které se obtížně nabírají,  zvlášť v kombinaci s nadbytkem omáčky. Například špagety. V mém případě salát z mořských řas.

Pohled na suchou bramboru je, a to nejen pro osmiměsíčního chlapce, jednoduše mnohem méně zábavný, než snaha udržet v jídelních hůlkách chuchvalec mořských řas, ze kterých vydatně stéká sojová omáčka.

Pokud jste kdykoli jedli s dítětem na klíně, dobře víte, že musíte stanovit bezpečnou zónu - oblast, do které dítě nedosáhne a kam je tedy bezpečné klást talíř, skleničku a vše ostatní.

Nevhodné jsou restaurace s prostírkami, nejlepší nejsou ani ubrusy. Dítě brzy pochopí, že si talíř, se vším co je na stole, může prostě přitáhnout. Dochází tedy k dalšímu zvětšení bezpečné zóny. Ideální by byly předválečné vývařovny pro chudé, kde se polévka nalévala do misky vydlabané do desky stolu. Bohužel, takových vývařoven již není.

Brzy jsem zjistil, že mořské řasy zvládám jíst jen za cenu naprostého popření sebeúcty. Bezpečná zóna je překvapivě široká a sojová omáčka zákonitě končí na prostírce, ubruse, dítěti a na Vás.

Dříve či později se neuhlídáte a instinktivně se nakloníte, čímž samozřejmě dojde k narušení bezpečné zóny.

Váš pohled je plně soustředěn na snahu udržet sousto v hůlkách, nikoli na ručičku už dávno svírající sousto.

Zapomeňte na všechny dohody, které platí jindy. Například, dobrá, ta si tu skleničku nechej, vezmu si ji, až se budu chtít  napít. Skleničku nevydá, moc dobře ví, jak dopad s řasami.

Návštěva restaurace je vážně zábava. Jenže, kdo ví proč, s tím nejlepším si Davídek nesměl hrát. Zkoušel si to vynahradit aspoň jinak. Ano, doma si způsobně hraje se skleničkou. Kouká do ní, mluví do ní a strká do ručičku. Na zem ji nepouští. Ale v restauraci to zkusil.

Čínská restaurace má jedinou výhodu. Je šance, že obsluha plně neporozumí objednávce a něco nepřinese. V mém případě zapomněli na polévku. Nepřipomněl jsem jim ji.

 

Pro případ neúspěchu doporučuji záchranný program.  Davídek se mnou dobrou půl hodinu nemluvil. Jak by ne. Bylo to jako návštěva zábavního parku, kde by se nesměl zhoupnout.

Po půl hodině jsme došli do lékárny, kde jsem potřeboval dořešit problémy s recepty. Obvyklá lest - mohla byste mi ho na chvíli podržet? - zabrala. Nejmladší lékárnice ho začala vydávat za vlastního, ostatní jí ho záviděly, pak sním zmizela kdesi ve skladu... Neznám muže,  kterého by taková situace nepotěšila.

Nakonec to dopadlo dobře. Už jsme doma. Davídek našel lavor s namočenou rýží. Směje se, obě ručičky až po lokty v ledové vodě, naprosto jasně dávaje najevo, že tuto hračku nedá.

 

1. díl

Tomáš Rektor

MakovarkaPosílám karmu11:5923.1.2010 11:59:59

Počet příspěvků: 1, poslední 23.1.2010 11:59:59 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Tomáš Rektor

Tomáš Rektor

O všem, k čemu budu mít pocit, že stojí zato se vyjádřit:)

Psychiatr a psychoterapeut, milovník svobody s všeho dobrého.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy