O Hubbleově teleskopu a dřevěné židličce

neděle 3. duben 2011 00:47

Fascinuje mě lidská touha po poznání. Vidět výš a dál, vědět, odkud jsme se tu vzali. Fascinují mě dalekohledy, jeden ze symbolů lidské zvídavosti. Co je komu do toho, co je na nebi? Slunce a Měsíc, dejme tomu. Planety? Dříve se znich aspoď četla budoucnost. Přeci, co je nahoře, je i dole. Když poznáme cykyl nebeské, poznáme i ty pozemské. Ale jinak? A přeci lide pořád zvedají hlavu. Pořád hledí do dáli, vyzbrojeni optikou či prostým okem, pořád se ptají. Chtějí vědět a viět víc.

Tolik už bylo zaplacenou za prostou touhu hledět na hvězdy. "Nedívejte se zbylým okem do Sunce" je oblíbenou poučkou astronomů. Vtipným shrnutím všech útrap, které hodiny strávené u okulárů znamenají.

Ve hvězdách je kus romantiky. Phled na třpytnou oblohu obměkčí srdce kdekteré dívky. Ale zkuste ji vzít v mrazivé noci k dalekohledu a ukázat ji třeba mimořádně vydařenou planetární mlhovinu. No jo. Tečka. Rozmazaná. A proto tady mrznu?

Pohled na nebe přinášel a přináší znepokojivé otázky a ještě znepokojivější odpovědi. Už nejsme ve středu vesmíru. Ani sluneční soustavy. A jen nepatrný zlomek, nepatrná 4%, tvoří hmota, kterou vidíme. Co tvoří zbytek? Kdo ví?

Už první uživatelé dalokohledů trápily možné odpovědi. Aha, takže i Jupiter má měsíce. Dokonce několik. A jak se vejdou na pevnou nebeskou sféru? Nejlogičtější odpověď byla zároveň nejnebezpečnější a astronom pak riskoval, a často podstoupil, žár úplně jiný, než ten z hvězd.

A přesto ta vášeň pokračovala. Dalekohledy byly větší a přesnější. Během studené války byl vytvořen i ten první, který opustil Zemi. Hubbleův. tehdy stál jednu a půl miliardy dolarů, do dnešního dne snad něco okolo šesti. Co vše se za to dalo pořídit. Už tehdy. Třeba pár prima atomových bomb. Nebo provést nějaký ten humanitární náletů. Či vymslet něco užitečného. Přesto tu je. Už dvacet let. A vděčíme mu za takové banality, jako že víme, že vemír je všude stejný.

Chleba si tím nenamažeme, neoblečeme se do toho. Nebudeme kvůli tomu rychleji cestovat ani déle žít. Dokonce tím ani nemůžeme zmlátit souseda. Prostě je to tu jen kvůli té naší věčné touze vědět a znát

 

Koupil jsem Davídkovi dřevěnou židličku. Vybral si ji sám, na trhu a okamžitě se musela vyzkoušet. Pyšně na ní seděl v bahně a ještě pyšněji ji půjčoval ostatním dětem. Ale nemyslete si, že taková židlička je rčena k sezení. Kdepak.

Na židličce se dá stát. A dá se přenášet. Najednou vidíte na stůl. Do umyvadla. Do zásuvek. Vidíte, co tak báječného rodiče dělají, když si v kuchyni berou do rukou brambory a škrabku. A nejen že to vidíte. Můžete si na to sáhnout.

Náklady jsou nemalé. Židlička je těžká. Přinést židličku. Vzít bramboru. Slézt. Přenést židličku k umyvadlu. vylézt, umýt, přenést k hrnci. A znovu.

A to není to nejhorší. Neb, jak známo, židličky jsou vratké. A čím vyšší židlička, tím větší pád. Ale nevadí. Tolik věcí je ještš třeba prozkoumat.

Ta koupě nebyla přijata jen s nadšením. Pravda, netrávím s Davídkem většinu času. A židlička pováživě zmenšila už tak malou bezpečnou zónu. Tolik věcí je třeba přestěhovat. Nože. Vázy. Už dosáhne na sporák. Už si otevře dveře od bytu. (Ikdyž k tomu už v minulosti používal nafukovacího koně).

Přesto jsme rádi. Je to krása, pozorovat jeho nadšení. Jeho zvídavost. Jeho vášeň.

Dnes ji má přesně dva týdny. Už ani neposčítám, kolikrát z ní spadl, kolikrát o ni zakopl nebo kolikrát spadla ona na něj. Přesto na ni nezanevřel. Na tolik míst je potřeba ještě nahédnout. Tolik věcí prozkoumat. Tolik věcí zkusit.

Ta židlička je jeho první dalekohled. Ikdyž možná zatím ne Hubbleův.

z.jpg

Tomáš Rektor

sscuodKcKlrQXFfjDVLtQmycWMFXdR15:0313.7.2011 15:03:24
bagrdavid goliasem15:583.4.2011 15:58:34

Počet příspěvků: 2, poslední 13.7.2011 15:03:24 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Tomáš Rektor

Tomáš Rektor

O všem, k čemu budu mít pocit, že stojí zato se vyjádřit:)

Psychiatr a psychoterapeut, milovník svobody s všeho dobrého.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy